Malé zamyšlení nad právem a jeho úlohou ve společnosti

04.06.2016 19:11

MUDr. Jan Vavrečka, PhD.

 

fotografie: MUDr. Jan Vavrečka, PhD.    Vážení čtenáři,

    Článek, který vám předkládám, představuje pro mne osobně velmi nepříjemný moment poznání. Tyto informace jsem musel sám dlouho „stravovat“, ale dnes již nemohu, než jim dát za pravdu. A budu se s tím už muset nějak ve svém soukromém i profesním životě vyrovnat…

    Tento článek není ani aktualita, ani zajímavost. Je to střípek do mozaiky hlubšího poznání, které formuje náš světonázor a může mít vliv na naše některá skutečně i zásadní životní rozhodnutí. U někoho tedy určitě ano a u mnohých poté třeba ne. Předkládám vám informaci, jak jsem si ji přebral z její původní surové a ryzí podoby. Věřím, že v průběhu textu pochopíte, jak úzce tato problematika souvisí mj. také s očkováním. Ona totiž úzce souvisí vlastně se vším.

 

Jsem právní vědec a né, že né

    Jsem sice vystudovaný lékař, ale již od roku 2003 se zájmově věnuji problematice práva. Je to mé hobby. Dělám jej skutečně nezávisle a jen sám pro sebe. V letech 2008–2013 jsem zpřesnil a zacílil svou činnost v rámci úspěšně završeného doktorského studia v právním oboru. Jsem nyní vědec v oblasti právní vědy. Zkoumám, bádám, vymýšlím, kombinuji, argumentuji, dovozuji a logicky propojuji věci na úrovni principů, vztahů i důsledků. Dost to pro mne v ryze osobní rovině znamená. Byl jsem proto velmi pobouřen, když jsem se poprvé potkal s názorem, že právo není žádná věda. Považoval jsem to za naprostý nesmysl. Vždyť na Akademii věd ČR je přece Ústav státu a práva, a tak to věda přece je. Právě přes otázku zda je či není právo vědou, jsem se dostal k poznatkům, které považuji za velmi důležité.

 

Je právo skutečně vědou?

    Na tuto otázku je potřeba odpovědět se znalostí toho, co to věda vlastně je? A na to lze mít opravdu odlišné názory. Zkoumat a popisovat různými metodami zákonitosti a vztahy lze totiž v principu u čehokoliv. Třeba mezi počtem ministerstev a letem čmeláka. Pokud je tohle všechno věda, poté právo a bádání v něm vědou samozřejmě jsou. Existuje však jiný pohled na vědu jako takovou. Věda a vědní obory mají přinášet lidstvu střípky trvalého poznání objektivní reality. Skutečná věda (vědění lidstva) je ve svém poznání nadčasová. Věda zajisté může spočívat ve zkoumání jevů pouze dočasných, pomíjivých, lokálních a v čase již uplynulých, ale nemůže těmito jevy sama být. Právo skutečně pomíjivé je. Jednou platí takové ustanovení a za pár měsíců si jej někdo zruší a přijme zase něco úplně opačného. Pokud by platné právo a bádání v něm nebylo vědou, poté stále je možné vědecky zkoumat právo jako takové a získávat z tohoto výzkumu (z vědy nad samotným právem) nadčasové poznání pro lidstvo o právu jako takovém. Avšak psané právo a bádání uvnitř něj samotného vědou – nazíráno tímto úhlem pohledu — nejsou. Jsou to hodnoty pomíjivého obsahu, z jejichž zkoumání nic trvale použitelného pro lidstvo nevzchází.

 

Právo je pouhé řemeslo

    Tohle vše se vám může jevit ještě jako málo důležité mudrování. A může i být… Mne osobně čekalo překvapení, až když jsem se pozorněji podíval, jak jsou tyto názory odůvodněné. Vše vychází ze základní premisy, že právo samo o sobě není vědním oborem lidstva. Právo je pouhé řemeslo. (Právní věda realizující se uvnitř psaného práva je pouhým popisem řemesla podaným „mistrem“ řemesla, které tu je, ale za chvíli už být vůbec nemusí.) Věda, ta slouží lidskému poznání objektivní reality. Čím se poté vyznačují a čemu slouží řemesla? Každé řemeslo slouží především cele svému účelu, což jedině přirozeně poskytuje prospěch také všem řemeslníkům. Řemeslo vytváří v širším slova smyslu nějaký produkt pro společnost a pro její členy. Řemesla poté tvoří pouze produkty chtěné. Produkty nechtěné řemesla logicky nevytvářejí. Nikdy tak nečinily. Řemeslo jako takové se poté přirozeně (bezstrukturně) vyvíjí a formuje v dlouhém čase právě tak, aby jeho produkt byl kvalitní pro svůj účel a spolehlivě zajišťoval obsah společenské poptávky.

    Právo a celý jeho systém se vyvíjí už opravdu velmi dlouho. Pokud dnes právo funguje právě tak jak funguje, poté je velmi rozumné vycházet z předpokladu, že právě tímto způsobem fungovat právo má a právě tímto způsobem funguje dobře a správně. Tedy že právě tímto způsobem se dnes vytváří „právní produkt“, který je předmětem skutečné a nikoliv fiktivní nebo nalhávané společenské poptávky.

    Těm z vás, kteří dobře vědí, jak zoufale funguje tvorba práva a jak katastrofální jeho aplikace v praxi správními orgány a obecnými i vyššími soudy, přijde tento předpoklad asi naprosto absurdní. Obávám se však, že to absurdní vůbec není. Tento celý právně-justiční paskvil se děje naprosto správně, je to zcela přiměřené a odpovídá to účelu právního řemesla a saturuje to skutečnou společenskou poptávku, která po tomto paskvilu existuje.

 

Co je vlastně cílem práva?

    Právě proto, že právo není žádnou vědou, nezakládá na objektivním lidském poznání a funguje jako řemeslo, které výhradně vytváří produkt, který je předmětem skutečné společenské poptávky, je možné přijít na to, co je cílem práva. Napadá vás slovo „spravedlnost“? Napadá vás třeba „ochrana práv“? Ale kdeže. To jste se snad úplně zbláznili. To je přece úplně mimo skutečnou společenskou poptávku po právu a po jeho funkci. Hlavním a primárním cílem práva je chránit a udržet společenskou koncepci, jaká je právě nastolena. Každá společenská koncepce silně, až zoufale poptává svou vlastní udržitelnost a svůj rozvoj uvnitř svých reálných principů a struktur řízení. Poptává tedy především účinnou ochranu před změnami této koncepce – hlavně proti změnám neslučitelným s koncepcí jako takovou. To je obsah společenské poptávky, kterou každá aktuální koncepce vytváří. To je produkt, který je poptáván a to je také produkt, který má společnosti dodávat jeho právo (právo jako celý systém práva). A právo jako řemeslo poté saturuje právě tuto poptávku.

 

Zásadní změny práva

    Pokud se již ustálí právo ve vztahu k efektivní ochraně aktuální společenské koncepce, může se právo dané společnosti v tomto svém klíčovém ohledu změnit pouze třemi způsoby:

  1. Pokud dojde z jiných důvodů a jiných (historicky obvyklých) příčin k posunu ve společenské koncepci. Poté je narušena rovnováha koncepce a její sebeochrany stávajícím právem a právo se poté může a také má posunout směrem k zajištění lepší ochrany již pozměněné koncepce.
  2. Antikoncepčním působením vrcholných členů (jednotlivců) justice. Klíčové změny práva a jeho funkcionality mohou dosáhnout zejména soudci nejvyšších a ústavních soudů, a to bez ohledu na potřeby a objektivní poptávku aktuální koncepce. Právě tito jednotlivci mohou svým vlivem „odstraňovat“ právní ochranu klíčovým koncepčním prvkům a tím činit aktuální koncepci zranitelnou a v podstatě si nepřímo „vynutit“, umožnit či urychlit její změnu. Jako logické se poté jeví to, že přirozenou snahou každé společenské koncepce je ovládnout právě tyto jednotlivce a učinit je v koncepci a na ní zásadně závislé a nikoliv nezávislé. Koncepce má přirozenou sebeobrannou tendenci bránit možným antikoncepčním excesům představitelů vrcholné justice, a to zejména jejich specifickým výběrem, politickou volbou a případně jinými technikami zajištění jejich politické poslušnosti a loajality vůči koncepci a vůči jejím klíčovým prvkům. Proti tomu stojí morální úroveň, etické a osobnostní standardy, světonázor a úroveň širšího vzdělání a pochopení právě těchto klíčových jednotlivců nejvyšší justice.
  3. Blíže neurčenými náhodnými faktory. Pokud však vznikne posun práva proti potřebám koncepce tímto způsobem, přirozené mechanismy tento efekt pravidelně v krátkém čase zruší nebo překonají a nastolí rovnováhu původní.

 

Význam společenské koncepce pro funkci práva a pro jeho důsledky

ilustrační obrázek: paragraf, složený ze dvou zkroucených injekčních stříkaček    Ze všeho výše uvedeného je zjevně patrné, že funkci práva (jako celého systému) ve společnosti určuje aktuální společenská koncepce a hlavní funkcí práva je přitom zabránit jejím změnám. Poté amorální společnost a amorální společenská koncepce vyžaduje po právu spolehlivou a účinnou ochranu amorálnosti a nikoliv morálky a spravedlnosti. A právo, fungujíce jako řemeslo, poté funguje správně a dobře právě tehdy, když ochranu amorálnosti v důsledku poskytuje a rozvoji morální a mravní společnosti (posunu koncepce) brání. Toto se však děje a odehrává na úrovni komplexní a v rámci prolínání principů, nástrojů a nastavení systému práva, do kterých se toto vyvinulo přirozeně a v delším časovém úseku. Má to podobu bezstrukturního „přediva“ a nikoliv nějakého příkazu, pokynu pravidla či struktury proškolené k zajišťování právě tohoto účelu. Je potřeba vystoupit nad systém práva až do oblasti skutečné vědy o právu a jeho roli ve společnosti, aby tohle pozorovateli vyvstalo před očima jako onen objektivní poznatek, který již patří do trvale platného a použitelného poznání lidstva.

    Pokud ve společnosti jsou právní předpisy již přímo produktem amorálních procesů – amorálních jevů patřících legitimně do společenské koncepce, poté nemůže absolutně nikdo rozumný předpokládat, že zákony a proces jejich aplikace dosáhnou v této společnosti ochrany morálnosti a mravnosti. Pokud nám hranice nemravnosti (protiprávní svévole) ve společnosti určují zákony nemravného původu a vzniklé amorálními koncepčními procesy, poté aplikace takových zákonů v praxi v podstatě jen podporuje a prohlubuje vnitřní nemravnost společnosti jako takové. A to je vlastně logické a je to v pořádku. V pořádku, protože právě takovým účinkem se daná amorální koncepce rozvíjí a etabluje v souladu se svými klíčovými principy a může posilovat struktury svého řízení. Vysoká síla, rozsah a význam psaných zákonů v amorální společnosti je jevem vysoce negativním a nikoliv jevem pozitivním.

    Klíčovým nástrojem každé amorální společenské koncepce je a musí být potírání morální a vysoce mravní svévole jednotlivců, kterou tito nadřadí ve svých životech a ve svém jednání nad nemravné zákony dané koncepce. V rovině materiální pravdy je poté velký rozdíl mezi nemravnou svévolí a vysoce mravním „zvolením si“. Amorální společenská koncepce musí tyto dva pojmy sjednotit a setřít společně s veřejným vnímáním rozdílu mezi nimi. Poté se totiž může s nežádoucími aspekty vysoce morálního jednání jednotlivců konaného v souladu s jejich svědomím — avšak proti amorální koncepci — represivně a exemplárně vypořádat. Je přitom velmi důležité, že mechanismem represí svobodné morální volby člověka je v důsledcích bráněno mj. tomu, aby lidé jednající až dosud amorálně — v souladu se zákony amorální společenské koncepce — netrpěli přirozeně vznikající frustrací. Frustrací z mnohem morálnějšího jednání lidí ve svém okolí, ke kterému by beztrestně docházelo. Tento „antifrustrační“ účinek je pro ochranu amorální společenské koncepce systémově velmi důležitý. Lidé mají přirozený cit rozpoznat dobré od zlého, morální od amorálního a ryzí egoickou svévoli od uvědomělého jednání a „svědomitého“ odporu. Amorální společenská koncepce poté musí svým právem cíleně likvidovat prvky a jevy, které její nemravnost ohrožují, stejně tak, jako by to musela činit svým právem koncepce morální.

 

Kde je rozdíl?

    Rozdíl je tedy v jedné klíčové věci. Morální společenská koncepce může veřejně tvrdit, že je morální a její právo poté přináší důsledky, které tuto morálnost zcela objektivně a účinně chrání. Amorální společenská koncepce musí tvrdit, že je morální, ale její právo přináší důsledky, které morálnost nezajišťují a neposkytují jí účinnou ochranu. Právě na pozorovatelných důsledcích práva můžeme spolehlivě odečíst, jaká je aktuální společenská koncepce, co skutečně poptává, jaké struktury řízení tuto poptávku vytváří a v tomto pozorování nelze veřejnost zmanipulovat a oklamat. Proto dříve než budeme nabádat a učit své děti k poslušnosti vůči zákonům, musíme poznat a být si dobře vědomi obsahu a kvalit aktuální společenské koncepce.

 

A jak to souvisí s očkováním?

    Mnoho lidí a rodičů věří nebo dosud věřili, že se pomocí soudů doberou ochrany svých základních práv ve vztahu k povinnému očkování — a v ČR také ve vztahu k represím neočkovaných dětí a jejich vyhazování ze školek a dětských kolektivů. Tyto předpoklady jsou poněkud naivní. A nyní možná někteří z vás lépe pochopí proč a budou napříště lépe předvídat důsledky svého jednání a svých rozhodnutí. Slušní, mravní a informovaní lidé by si neměli chodit k soudům v této oblasti pro spravedlnost. Měli by k soudům ale přesto rozhodně přijít! Přijít si tam pro důkazy amorálnosti aktuální koncepce a pro důkazy k všeobecné diskreditaci justice jako takové v očích dosud jen málo tyto skutečnosti chápající veřejnosti. Tohle totiž dnes rozhodně získat a dosáhnout lze. Je potřeba nejprve provést změny v nemravné společenské koncepci. A to se dělá opravdu jinak (jinými technologiemi), než v soudní síni s poněkud naivním předpokladem pomoci od řemeslníků jejího vlastního práva.

 

Kontakt

Svoboda v očkování Ing. Marián FILLO
Jaseňová 26
01007 Žilina-Solinky
SLOVENSKO
tel./SMS/MMS: +421 904 827 031
číslo účtu: 2800070065/2010 (Fio)
IBAN: CZ8220100000002800070065
BIC kód/SWIFT: FIOBCZPP
svoboda.ockovani@gmail.com